Jak si na nových dokladech zajistit usměvavé fotky

16.11.2013


Zdálo by se, že emoce přicházejí a odcházejí na nás nezávisle. Přesto na své prožívání máme vliv, záleží, kam nasměrujeme pozornost. To se zdá ve chvíli naštvání těžké. Petr Sucháček to dokázal, uvědomil si svůj pocit a transformoval energii vzteku do akce a práce. Čtení pro každodenní možnost tréninku sebeempatie. 

Vstávám velmi časně ráno. Práce mi začíná v 6 a je dost daleko od místa mého bydliště. Po vystoupení z auta mám namířeno do pekárny. Koupím si své pletýnky, dám je do batohu a vyrážím na každodenní časně ranní procházku. Dnes jsem nějaký rychlý. Dokonce čekám u vchodu než ho vedoucí odkóduje. Na šatně začínám vybalovat věci z batohu. Ručník, triko, svačina, klíče by byly, už zbývá jen schovat peněženku do pracovních kalhot a jde se na to.

Až do teď by tento popis seděl na většinu rán, která jsem o prázdninách zažil. Bohužel tento den se měly věci jinak. Peněženku jsem totiž v batohu ani nikde jinde nenašel. Mozek se mi rozjel na plné obrátky (bylo 5:40!). Kde by jen mohla být? V obchodě jsem přece platil... Půjčil jsem si tedy kolo a vydal se po svých vlastních stopách. Nic. V obchodě jsem na sebe nechal kontakt, kdyby náhodou. Dojel jsem do práce a byl jsem opravdu naštvaný, protože jsem měl v peněžence veškeré doklady včetně řidičáku, který jsem už v pondělí nutně potřeboval kvůli cestě do zahraničí. Hlavou mi běhaly myšlenky jako: "To se fakt nenajde poctivý nálezce? Všude samej zloděj. Já jsem fakt debil, kam jsem ji jako dal? Ty lidi dneska to je hrůza! Jsem fakt chudák, mám toho tolik na zařizování a teď ještě tohle..."

Po chvíli strávené v šatně jsem se dostal do spirály bezmoci a narůstajícího vzteku. Všiml jsem si toho. Uvědomil jsem si, že mi mé myšlenky vůbec nepomáhají. Naopak. Začal jsem přemýšlet nad tím, co teď v tuto chvíli potřebuji. Mým největším přáním bylo, aby se situace nezhoršila zneužitím občanky či platební karty. Hned jsem zavolal na policii, kde jsem vyřídil zneplatnění občanky a nechal si nadiktovat číslo do banky a na obecní úřad. Energii svého silného pocitu jsem proměnil v akci a bylo mi o něco lépe. Stále jsem se však necítil dobře. Hněv opadl, ale zůstával jsem skleslý. Přemýšlel jsem o tom, jak vyřeším svoji zahraniční cestu bez řidičáku a techničáku. Nevymyslel jsem nic, a uvědomil jsem si, že tady na šatně v práci ani nic nevymyslím. Nevěděl jsem přesně, co by mi teď pomohlo. Zato jsem věděl určitě, co by mi určitě nepomohlo: lítost. Proto jsem z šatny přešel na dílnu a všem řekl, co se mi stalo. Také jsem ve zkratce vysvětlil, že díky tomu nejsem zcela ve své kůži a že bych byl rád, aby to pro dnešek akceptovali. Všichni souhlasně pokývali hlavou a rozešli se ke své práci. Já taky. Soustředil jsem se na svůj výkon a zlepšovala se mi nálada. V půlce směny už jsem se opět usmíval a vesele klábosil o tom, jak je super mít všechny doklady nové a jakou radost bude mít maminka, že se zase jednou nechám vyfotit. Měl jsem v tu chvíli velkou radost, že mi "malá" nepříjemnost s peněženkou nezkazila den.

Po práci jsem se s klidem na duši dostavil na policejní oddělení, vyzvedl si zprávu o ztrátě a s úsměvem jsem se druhý den vydal na tour de úřady. Dočasný řidičák sice platí jen pro území České republiky (je psaný jen v češtině), ale po chvíli rozhovoru s úřednicí jsem dostal alespoň německý překlad. A pak, že mají úředníci srdce z kamene! Na fotkách na nových dokladech se nemračím. Nakonec to byla moc hezká dovolená.

Petr Sucháček

Nenásilná komunikace Brno
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky